Usmála jsem se na pana vrchního a vyslovila své přání. Vše bylo splněno do posledního puntíku.
Přání, jak ho často vyslovujeme a jak často jsme zklamaní, že se nesplnilo. Vždycky jsem chtěla vědět jak, je to možné. Vlastně díky tomu jsem se ocitla na přednáškách. Zvláštní čas, kdy jsem se učila girlandě v grafologii a připravovala na zkoušky. Proplétala kognitivní determinanty chování, teorií motivace v humanistické psychologii. Byl to krok do neznáma, abych pochopila svůj vnitřní svět, který mě doposud vedl temnými uličkami a já nevěděla proč. Hledala jsem rozhřešení, abych mohla pochopit souvislosti a tím mohla dojít k odpuštění, které jsem, tak potřebovala.
Člověk je někdy složitá nádoba a dostat se k podstatě znamená intenzivně pracovat sám na sobě. Musím přiznat, že jsem se vydala na tu dobrodružnou cestu, která byla plná zázraků, jako by mi dával život čas a sílu na to, co jsem měla před sebou.
Houkání sanitky, které slyším přes zavřené okno restaurace, mě vrací a já sedím uvnitř jako nechtěný host a nechápu život. Tehdy otázky proč byly zbytečné. Nehodily se do scénáře a filmu, který se promítal v mé hlavě. A jediný divák jsem byla já.
Nádor, o kterém jsem nevěděla nic
Je už to 30 let a připadá mi, jako by to bylo včera. Semlelo se to velmi rychle. Ani jsem neměla čas přemýšlet, co se děje.
To nebylo v mých plánech!
Žily jsme samy s dcerkou. A já cítila velké odhodlání se vrátit, abych mohla dát své dceři to, co si zasloužila. To, co jí patřilo. Necítila jsem pochyby ani strach.
V představách jsem viděla svoji maminku, která plakala. Netušíc, že mi brala odhodlání se porvat s mojí nemocí. Ale velmi dobře jsem ji vnímala a cítila, co prožívá. Byla máma jako já a pocity jsme měly obě stejné. Já opouštěla svou dcerku a mamince odcházela její dcera do neznáma. Postavila jsem se do role utěšovatele a uklidňovala ji, že bude všechno v pořádku, přesně tak, jako odcházela má dcerka domů s jistotou, že se vrátím.
Sanitka ujížděla navzdory tomu, že jsem někde v duchu protestovala, cítila se sama ve své nahotě vydaná na pospas osudu. Nikdo mě nehladil, nedoprovázel ani nedržel za ruku. Jeden jediný den, minuta, rozhodl za mě. V hlavě mi zněla otázka, co tu vlastně dělám? Ale loučení se svojí sedmiletou dcerkou, která se s jistotou vracela domů, mi dávalo sílu a odvahu.
Ještě teď slyším pískot brzd, když zastavila sanitka u budovy, kde se rozhodovalo o mém osudu. Nemocnice, kde jsem měla podstoupit operaci. V pokoji, který se stal mým dočasným domovem, mě přivítala dáma, upovídaná paní, vyzařující zkušeností profesionálního pacienta. Věděla jsem, že s touto dámou se tu neztratím. Pokoj s výhledem na hřbitov ve mně nevzbuzuje moc velkou naději, ale brzy jsem si zvykla a viděla jsem z okna i jiné věci, co připomínaly život. Nejraději jsem měla tramvaje, které svým plouživým tempem narušovaly rychlý rytmus života ve městě.
Zvláštní bylo, jak jeden pokoj, dvě postele, stejná bolest, podobný osud dvou lidí dokázal téměř nemožné v normálním životě. Sblížit se natolik, že všechna tabu byla pryč. Bez protestů naše soukromí bylo společné. Společenské masky byly dobrovolně uklizené s věcmi ve skříni a čekaly, kdy přijde jejich čas.
Můj přidělený domov navštívila sestřička s léky pro dámu, která v tomto čase držela nade mnou ochranný štít.
Dívala jsem se, jak dáma natáhla nejistě ruku, aby mohla přijmout obživu, která ji držela od bolesti. Pak přišla řada na mě. Kroky sestřičky směřují k mé posteli. Začala vykonávat svoji práci s rutinou, která jí dávala smysl. Nejdříve tlak a poté teploměr a naposledy krev. Podala mi zprávu o lékaři, který za mnou přijde a dá mi informaci, která vše rozhodne. Nebylo na co čekat.
Za nedlouho se rozrazily dveře a nebyl tam jen jeden lékař, ale dalších sedm. Vlastně ani nevím kolik. Jen vím, že všichni stáli nad mou postelí a rozhodovali se, jestli operovat, či neoperovat. Nádor byl hluboký. Zvláštní pocit, pozorovat svůj osud, převlečený za sedm lékařů. Chvíli se nahlas mezi sebou dohadovali.
Byla jsem překvapená, myslela jsem, že o operaci je dávno rozhodnuto. Až později jsem se dozvěděla, že ne každý má to štěstí. A lékaři se musí rozhodovat dle závažnosti, a hlavně umístění nádoru.
„Operace bude,“ zaznělo z úst mého operatéra.
Začala jsem se pomalu připravovat, vyslechla jsem si lékaře, který mi přišel sdělit, jaké komplikace by mohly nastat po operaci. Až s neuvěřitelným klidem jsem tuto zprávu přijala. Lékař byl znepokojen tím, jak jsem byla klidná, a řekl: „Paní Ivo, to není operace slepého střeva, uvědomujete si to?“ Myslím, že tehdy jsem si to vůbec neuvědomovala a ani nepřijala, ale přesto jsem pokynula a řekla ano.
Přišla sestřička v podobě kadeřnice a zeptala se: „Budete chtít ostříhat dohola? Anebo jen to místo, kde se bude operovat?“ Bez přemýšlení jsem řekla: „Prosím dohola.“
Sedla jsem si na stoličku jako voják, který nastupuje a prochází přijímačem. A pozorovala, jak mi padá pramen za pramenem na zem, a přitom mi v duchu zněla písnička „stříhali dohola malého chlapečka“. Podívala jsem se do zrcadla a s údivem jsem zjistila, že mi to docela sluší.
Den před operací mě navštívila moje nejbližší kamarádka Katka. A já jsem ucítila poprvé od té doby, co jsem byla v nemocnici, úlevu. Zároveň, jak jsem strašně sama, pocítila jsem poprvé svůj strach a nejistotu. Objaly jsme se a já se poprvé rozbrečela. Ale byla jsem zároveň vděčná, že tu je se mnou někdo tak blízký. Dlouho jsme si povídaly. Vždycky, když jsme se spolu setkaly, vnímala jsem z Katky něco mateřského, něco, co mi scházelo. Katka byla moje životní kamarádka, ta, se kterou se člověk cítil, jako doma. Dlouho jsme si povídaly o životě, co ještě musíme zvládnout. Až přišel okamžik se rozloučit. Čas je někdy nekompromisně protivný. Nedá člověku možnost si tak vzácnou chvilku zapamatovat. V duchu si člověk říká: ještě chvilku, teď si ji určitě vychutnám až do morku kostí. Ne! Čas je přísný jako soudce, který vynáší svůj rozsudek bez odvolání.
S Katkou jsme se objaly, aby se mohla vydat domů. Dlouho jsem se za ní dívala s myšlenkou, že zítra mě čeká těžký den. Ještě jednou se ohlédla, aby mi dala najevo, že je se mnou, a pak zmizela z dohledu.
Pokračování příště.......
