Druhý den jsem byla připravená. Věřila jsem a nepociťovala žádný strach. Ještě jedno nadechnutí a ponořila jsem se do hlubokého spánku.
Vše mi připadalo jako chvíle. Jsem po operaci a v jakémsi polospánku tu čekám na svůj ortel, který má potvrdit, jestli nádor je zhoubný. Lékaři, který přináší zprávu, svítí oči štěstím, jako by se radoval a byl šťastný za mě.
„Nádor není zhoubný,“ zazní.
Kdybych mohla, objala bych ho a zatančila valčík. Slyšela jsem tu zprávu, jako by přicházela z nebe. Chtěla jsem poděkovat, vyslovit je, ale bylo pro mě těžké.
Napadá mě, asi jsem zapomněla mluvit.
A někde v dálce slyším hlas plný starostí. Nastaly komplikace a nejasně vnímám, jak mě vezou na vyšetření. Stoupl tlak a nikdo nevěděl proč. S jakousi neúčastí pozoruji lékaře, jak mě přesouvají na jiné lůžko, a pomalu projíždím tunelem.
Že by tunel a světlo? Ne!! Naštěstí CT.
Po čtyřhodinové operaci přijdou komplikace. Jestli tuhle situaci vymyslel ten nahoře, tak mi nedal dobrý scénář, pomyslím si.
Zvláštní, byla jsem zbavena všech obav a strachu. Nevnímala jsem, co se vlastně děje. Po zjištění, že nekrvácím do mozku, se mě lékař zeptal:
„Vy máte vysoký tlak?“
Ano, pokynula jsem, protože to bylo jediné, co jsem v danou chvíli dokázala. Má odpověď jako by přerušila napětí v místnosti a nastal klid zbraní, všichni si oddychli.
Byla jsem jako malé dítě, které neví, co si ti dospělí říkají, proč mají obavy. A o co vlastně usilují?
Konečně mě vezou z vyhrané bitvy. Mé tělo se kymácí ze strany na stranu. Pozoruji světla, jak se míhají. Nejsem schopna žádné myšlenky.
Bezstarostně vnímám personál, jak mě přesouvá na lůžko. Vracejí se mi pocity z dětství, když jsem byla nemocná a všichni se o mě starali. Přiznávám, že to byly příjemné pocity, kdy člověk byl středem pozornosti a pociťoval tu nejupřímnější lásku, jež byla všelékem snad na každou bolest.
Jako by se zastavil čas. Byla jsem zproštěna viny každodenních starostí. Byla jsem ve vzduchoprázdnu, kde nebylo nic, a přesto všechno. Ten kolovrátek v mé hlavě byl vypnutý.
Ohromná úleva.
Konečně klid, usínám.
Z hlubokého spánku mě probudí šramot přístrojů, které hlídaly můj život. Neměla jsem pojem o čase a cítila jsem se zvláštně. Jako kdyby někdo vypnul knoflík na mém já. Měla jsem pocit, že mi někdo sáhl na vše, kým jsem byla, a podíval se, co se skrývá pod povrchem.
„Paní Ivo,“ ozvalo se, „máte hlad?“
A v tom momentě byly myšlenky na mou existenci pryč. Dívám se, odkud se hlas ozývá. Ležela jsem na intenzivní péči a sestřička, která se na mě šla podívat a překontrolovat můj život, vyřkla větu, která mě přepnula do reality.
„Aha,“ říkám si v duchu, „to asi bude ráno.“
Pokynula jsem, že ano. Ale proč se mi tak těžko mluví? Další nové zjištění. Co ještě přijde? pomyslím si. Začínám kontrolovat, co vše mám funkční. Super, až na ten hlas jsem byla poskládaná jako dřív.
Sestra mi přinesla kakao a rohlík. Opravdu jsem měla hlad. Pustím se do mé první snídaně v mém novém životě a vychutnávám si rohlík s máslem a kakaem navrch. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Vánoce, které jsem tak milovala. Snad ta vůně kakaa.
Při prvním polknutí přijde nové zjištění. Nemohu polykat. Rychle beru hrníček s pitím a zapíjím mé první sousto. Má snídaně byla jak výstup na Sněžku. Vysílila mě natolik, že jsem usnula jako špalek.
Dny se pomalu skládaly jako korálky a já pociťovala, že se uzdravuji, protože se začala probouzet k životu má neřest, chuť na cigaretu. Někde jsem slyšela, že kuřáci se rychle uzdravují právě pro tu chuť a dým a vůni tabáku. Jaká příležitost, mohla jsem tu informaci vyzkoušet na vlastní kůži.
Během týdne jsem se dostala na méně intenzivní péči. Asi na tom něco bude, říkala jsem si, když mě stěhovali.
Mohla jsem po vlastních nohách na onu místnost, což mě povýšilo na pacienta první kategorie, který se chodil mýt, mohl sedět u stolu a jen tak se procházet. Ráda jsem se dívala z okna na ulici, kde se odvíjel život svým tempem.
V duchu jsem těm všem, co procházeli ulicí, záviděla, že se mohou vrátit domů, jít do práce a žít. Vůbec jsem netušila, co bude, až se vrátím. Byla jsem v situaci, kdy jsem každý den bojovala o přežití. Jako ten bezdomovec, co každý den stál na rohu ulice a já ho pozorovala z okna.
Hlas sestřičky mě probral. „Paní Ivo, volá vaše maminka. Chcete s ní mluvit?“
Samozřejmě, že ano. Těžko se mi mluvilo, takže rozhovor netrval dlouho. Na maminčinu otázku, proč nemohu mluvit, jsem neměla sílu odpovědět a něco vysvětlovat. Zavěsila jsem. Ale dozvěděla jsem se, že mě přijdou navštívit.
