Jdu ulicí a přemýšlím o životech lidí kolem mě – kam jdou, kde budou spát, s kým se setkají, jaké mají starosti a sny. V duchu si uvědomuji, že každý z nich má svůj jedinečný svět, svůj pohled na život a na to, co se kolem děje. Zvláštně fascinující. Jak asi sdělují svá přání a touhy? A co když něco takového neznají? Zkrátka nedokážou? Stávají se z nich zatrpklí nešťastní lidé? Nebo jdou potichu za svým snem?
Pomalu se stmívá a domy, jako dámy vznešené, se převlékají do noční róby. Sem tam se zatřpytí světýlko jako naděje, která zbloudilcům ukazuje cestu. Napadá mě, kolikrát jsem se ocitla na rozcestí a váhala. Kolikrát bylo ve mně pochyb a nejistoty, síly a rozhodnutí.
Pozoruji své myšlenky. Zabloudily k člověku, k příteli, jenž v rozpacích a s jistou nedůvěrou přijal můj dar, který jsem mu přichystala k narozeninám, abych se na chviličku přiblížila. Přála jsem si ucítit blízkost. A má touha mému přání dala sílu a nápad, jak provést něco, co se každý den nedělá. Samozřejmě že jsem měla trému, strach z odmítnutí. Znali jsme se z občasných setkání na seminářích. Byl to člověk, který ve mně vzbuzoval velkou inspiraci.
Ani nevím proč, jen vím, že se někdy lidé mají potkat. Snad proto, aby našli to, co hledají. A někdy se potkají na jednu jedinou minutu, aby se jim změnil celý život.
A právě tento člověk mi zanedlouho ukázal směr.
Mám myšlenky vznešené a zároveň hříšné, které jsou v nás po staletí.
Vzpomínka, šimrání na duši, vůbec nevyprchala. Vždycky jsem si říkala, že si je schovám na horší časy.
Myslím, že tenhle mechanismus ten nahoře dobře vymyslel. I když s tím trochu bojuji, jsou ty myšlenky silnější.
Není divu, jsou nám dané pro zachování rodu a lidstva, základní instinkt, se kterým asi moc neudělám. Leda někde v koutku počkám, až to přejde.
Pousměji se a přestávám se bránit. Nakonec i milování je vznešené, krásné – vrchol splynutí těl i duší, nejvyšší a nejupřímnější forma lásky. Dokud je těchto citů člověk schopen, je člověkem. Nechávám se unášet vzrušující představou.
Je to jen má myšlenka, kterou nepustím do světa.
Pokušení – co to je vlastně za pocit, kdo jej vymyslel? V hlavě mi zní otázky, na které jsem nikdy nenašla odpověď. Vlastně jsem je ani nehledala, aby ten pocit neztratil sílu a já tu chvíli nepromarnila.Uvědomovala jsem si, že se nemusí opakovat. Co je teď, se za pouhou sekundu stane minulostí. Tahle věta mě v životě tisíckrát posunula do neprobádaných míst. Proč má vůbec člověk překonávat všechny ty pocity? Jednou odejdou s ním. Všechno to vzrušení, naděje a touha.
Raději utíkám od těchto myšlenek, mám zmatek. Přemýšlím nad svou zralostí, jestli má se zralostí něco společného.
Poznala jsem lásku i v jiných formách. Jedna člověka může zničit a ta druhá opak.
Je to paradox.
Vzpomínám, jaké bylo mezi námi krásné, napětí, o kterém jsme věděli, že když se ho dotkneme a překročíme, ztratí se kouzlo.
Bylo zvláštní, jakou čistou esenci jsem vnímala. Zněla mi jako stříbrný vítr. Prožívala jsem tento pocit poprvé. Říkala jsem tomu šimrání na duši. Možná takhle zní inspirace, nebo tak voní nepodmíněná láska. Nevím, v rodině jsem něco takového neprožila. Asi proto jsem stále hledala a nevěděla co.
O to víc jsem si vážila občasného setkání. Uměli jsme všemu dát nadhled a s lehkým humorem jsme vnímali sami sebe.
Cítila jsem se bezpečně a přijímaná a dojímalo mě vše, co se mi dostávalo. Znám sebe velmi dobře a vím o své vášni a energii, která občas člověka dokáže srazit na zem. A někdy se z ní stane obtěžující, když ji protějšek dobře nepochopí. A já ji nenasměruji tím správným směrem.
Přiznávám sama sobě, že umět vše držet na uzdě je někdy nad lidský výkon.
Napadá mě: vážit si – co to vlastně je za pocit? Je to snad určitá forma strachu, která zakrývá lidskost, co člověk v sobě nosí? Strach, že když poznám ta zákoutí, už nenajdu něco, co mě bude fascinovat.
Protože už nebude co.
Snad nás chrání před ztrátou iluze. Že ten, kdo stojí naproti nám, je vlastně tím, co jsme my. Občas chováme úctu k druhému pro jeho přirozenost a zároveň máme strach ji odkrýt, smýt iluzi, která nás chrání před všedností. Pocit plný rozporů, přesto je krásný. Skrývá v sobě určité napětí a vzrušení.
Z myšlenek mě vytrhává bezdomovec s natahující se rukou. Dívají se na mne zvláštní oči, které prosí. Chvíli se na ně dívám. Ani jsem si nevšimla, že vytahuji drobné a dávám mu je do ruky i navzdory tomu, že vím, jak s nimi naloží.
Dostává se mi příležitost připomenout si své slabosti. Uvědomuji si, že se od sebe nějak nelišíme. Jen každý z nás stojí na jiném stupínku, ale někomu byl dán dar a síla se vždy vrátit zpět a pokračovat ve své cestě.
Napadá mě, v jaké cestě?
Vždyť pro tohoto člověka je právě tahle cesta, kterou žije. Ve své komunitě je možná uznávaný člověk, který umí sehnat vše, co potřebuje. A v tom nachází svou seberealizaci, svobodu rozhodnutí. Jako úspěšný manažer, kterého uznávají po celé republice pro jeho zkušenost a flexibilitu. Pocit uznání v podstatě mají oba. Tak proč mu brát svobodu jen proto, že je na jiném stupínku?
Myslím, že kdyby bezdomovec chtěl něco změnit, určitě by se mu otevřela nová cesta. Přesto ale vím, že je ohromně těžké najít v sobě odvahu a touhu po změně. Pevný bod. Uvěřit, že život, ve kterém žije, není konečný stav.
Tito lidé jsou poznamenaní každodenním bojem o přežití. A jejich mysl se soustředí jen na to málo. Koho by napadlo, že by mohl žít jinak? Vzít zodpovědnost za svůj život, rozhodnout se právě nyní.
Lehounce se začínají vznášet kapky deště, aby se mě dotkly a očistily. Připomněly nedokonalost, se kterou se proplétám ulicemi. Sednu si na lavičku a pozoruji nebe, které ukazuje naši minulost i přítomnost. Zvláštní čas, který miluji.
Mezitím se řádně rozpršelo a kouzlo zmizelo. Rozhlížím se, kam se schovat…
Restaurace Staré časy, která byla kousek opodál. Jak příhodný název pro můj vzpomínkový den. Osvěžení přijde vhod.
A tak vcházím, usedám, a přitom nasávám příjemnou atmosféru.
Připomíná mi rok nultého ročníku psychologie. Vůně kávy, teplé přítmí, jarní večery. Provoněné čerstvým vzduchem, při kterém nasávám sílu života. Zamířím k oknu.
Netrvá dlouho a přichází elegantní vrchní. Jako by ho někdo vyndal z filmu pro pamětníky. Usmívá se a krásným sametovým hlasem se zeptá: „Co si objedná dáma?“ Ohlížím se, kde ji vidí.
Tak to budu asi já, pomyslím si. „To jako já?“ zeptám se. „Ano, vy, madam.“
Bylo příjemné se utvrdit, že jsem já tou dámou.
Role, kterou jsem na sebe vzala, mě stavěla do pozice živitele a zároveň matky, která by měla rozdávat cit a lásku za každých okolností.
Musím přiznat, že mi seděla ta první role. Už dávno jsem necítila pocit ženskosti. Byl to krásný pocit, kdy jsem se mohla cítit bezbranně, trochu zmateně. A nikdo mi neměl za zlé můj pocit, který jsem v ten okamžik cítila.
Jak je někdy život zamotaný.
Pokračování příště.
pozn. Tento obsah není vytvořen AI
