← Domů Všechny články

Stříbrný vítr 4 díl

Stříbrný vítr 4 díl

„Budete platit, madam?“

Úplně mě ta vzpomínka pohltila, že jsem zapomněla na čas a kde vlastně jsem. Rychle jsem se zorientovala a zjistila, že na mě promluvil pan vrchní.

„Ano, platím, přineste mi prosím účet, děkuji.“

Po zaplacení jsem vyšla ven a ucítila svěží vzduch. Byl chladný a čistý, kapky vody se třpytily na listech stromů a na asfaltu se tvořily malé kaluže, ve kterých se zrcadlily pouliční lampy.

Pomalu jsem se vydala cestou domů, vychutnávala jsem si každý krok. Naplňovalo mě to zvláštním klidem.

Cesta byla tichá, jen občas jsem potkala někoho, kdo se také vydal vychutnat sílu, čerstvost a jiskru ve vzduchu. Některé tváře byly unavené, jiné se usmívaly. Každý měl svůj vlastní příběh, který se odvíjel v nekonečném proudu každodenního života.

Už jsem nepozorovala lidi z okna, teď jsem byla jednou z nich. Každý krok po mokrém chodníku mi připomínal, jak křehký a proměnlivý je život.

Škoda, že člověk neumí vnímat jednoduchost bytí. Jako déšť smýt prach a uklidit bez reptání. Nemuset nad ničím přemýšlet, co se mu hodí a co ne. Vnímat tu krásnou jednoduchost je neuvěřitelné.

To mi připomíná chvíli, kdy jsem se dozvěděla prognózu o svém zdraví. Najednou, jako by se čas zpomalil a já vnímala každou svoji myšlenku a pocit, viděla jsem, jak se proměnily v realitu.

Bylo to tak opravdové, jako kdyby se svět zastavil a já mohla vidět všechny detaily mého života v ostrém kontrastu.

Nebyla jsem ovlivněna vyprávěním lidí, kteří se ocitli v podobné situaci. Světlo, které procházelo skrze mě, bylo jako záblesk na temné obloze, nepopsatelně osvobozující.

Byla jsem zaskočená, protože jsem nikdy předtím nic podobného nezažila. Jako kdyby mi život ukazoval svoje tajemství, které si schovával jen pro někoho.

Nezapomenu na ten třesk, který mi ukázal, jak je vše jednoduché. Ale co je nejtěžší – uvěřit, že tomu tak je.

Byl to silný, nepopsatelný okamžik. Záblesk v mém životě. Poznat lehkost bytí a znovuzrození. Tehdy jsem se poprvé potkala s vírou.

To, co jsem tehdy zažila, nejde popsat slovy, jen prožít.

Samozřejmě, že dnes vědci dokážou popsat procesy lidského těla a mysli, když má člověk takové zážitky a pocity. Jak pracuje chemie v těle, jak nás ovlivňují hormony, jak vypadá DNA.

Ale doufám, že nám ještě dlouho zůstane tajemstvím, jaká síla dává povel ke startu. Abychom měli stále, co prožívat a poznávat a probouzet fantazii.

Zažívat pocity jako soucit, úžas nebo láska. Sáhnout si na vůni tajemna, začátku nebo konce, pokory a vděčnosti. Nebo vnímat, jak voní podzim a zima, jak chutná letní měsíční noc.

Jinak se život stane chudým a statickým, zcela postrádajícím lidskost. A lidé nebudou schopni hledat souvislosti a jejich život ztratí přesah.

Nemoc je upozorněním, že člověk nežije v harmonii sám se sebou. Že psychika je přetížená a přes tělo volá o pomoc. Myslím, že tehdy to byl i můj případ.

Komentáře jsou pro tento obsah vypnuty.