Devadesátky voněly svobodou

Devadesátky voněly svobodou

Vzpomínáte si na devadesátky? Stále mi voní symbolem euforie a svobody. Byla to doba plná nových výzev, ale i rozporů a rozčarování.
Tu dobu musí člověk vnímat s nadhledem
Protože, historie se přepsala během čtyřiadvaceti hodin. Kdy vám někdo po 20 letech vzal mávátko a dal do ruky bič:) (Myslím to v dobrém slova smyslu)
Vítězný únor přestal existovat jako vítězný. Najednou z něj byl komunistický puč a převrat.

Byla to zvláštní doba. A vlastně i absurdní.
Do té doby jsem žila ve společnosti, která měla svá pravidla, a jít proti nim znamenalo ztratit mnohá práva.

Národ věděl, proti komu bojuje, co mu je protivné, a držel díky tomu pohromadě. Ale najednou po čtyřiceti letech jakýsi tichý boj ustal. Nastal klid zbraní.
Berlínská zeď, za kterou byl svobodný svět, se zhroutila jako domeček z karet. Dráty na hranicích ustoupily svobodě a demokracii.

Přišla svoboda. A myslím, že mnoho lidí nevědělo, co si s ní počít.

Aha a co teď? Ptal se člověk sám sebe.
Člověk, který se v tom narodil, měl všechno v sobě poskládané jako samozřejmost. A vlastně ani netušil, proč cinká klíči na Václavském náměstí. Nemyslím si, že to byla jen otázka banánů, nebo možnosti vycestovat za hranice.

Člověk se cítil, jako kdyby ho byla jen půlka. A nevěděl, odkud ten pocit přichází a proč.
Chtěl být jen obyčejně šťastný a cítit se v bezpečí, a zároveň tušil, že život má větší rozsah. Obzor, za který se chce podívat

Pak přišel jeden jediný okamžik, kdy tenhle fenomén někdo uviděl. A začal mluvit skrze obyčejného člověka. Nabídl něco víc, ale co
Jak to myslel?
O tom nikdo nepřemýšlel. Právě proto, že ho byla jen půlka.

Stačilo zmáčknout ten pomyslný knoflík svobody, kterou jsme dosud neznali. I když myslím, že každý si tu svobodu představoval jinak.
Někdo ji spatřoval v dostatku banánů anebo v tom, že se bude moct podívat za hranice. Svět se propojí a vzniknou jiné možnosti.

Ta doba voněla něčím novým, ještě neprobádaným.

Trochu mi tento čas připomínal školu, kdy jsme dostali nové knihy, které byly osahané z toho, jak se předávaly, ale přesto se vždycky našel někdo, kdo je otevřel poprvé. S očekáváním, jak pero historie tuhle dobu zapíše do listu s číslem jedna.

Pokud člověk nechtěl každé ráno stát na zastávce a čekat na autobus do práce, stačilo jen zajít na živnostenský úřad, zažádat o potvrzení a člověk byl rázem nezávislý. Svobodný. Ten, kdo o svém životě rozhoduje sám.

Najednou v něm všechno hrálo jako velký orchestr.
Ale, žádný tón se ničemu nepodobal, a přitom vše znělo tak, velkolepě. Člověk netušil, co si s takovou hromadou svobody vlastně počít. Jakou odpovědnost na sebe bere, jak vypadá, jak voní a hraje, jaký je to vlastně pocit.

Byla to skutečná a opravdová šance. A kdo měl podnikavého ducha, měl otevřené dveře kamkoliv.

Ale jak, mohl dopadnout člověk se socialistickým myšlením a zvyky, který byl vržen do kapitalistického ráje?

A rána byla pořád stejná, přestože zmizely dráty, symbol nesvobody. Padla Berlínská zeď. Byla zvolena nová vláda.
Koukala jsem se na ten čas zpovzdálí.

Dějiny se přepsaly skoro za jeden den, ale život šel dál. Jen přibyly banány a možnost vycestovat.
Všimla jsem si něčeho zvláštního — domy se začaly opravovat zvenčí, ale uvnitř zůstávalo všechno stejně rozbité.

Už jsme nemuseli chodit do průvodů na Prvního máje ani na lampionové průvody. Fascinující na tom bylo, že ten, kdo tam nerad chodil, ten si pak stýskal nejvíc.
A přitom jsme se v tom prostředí dokázali bravurně pohybovat. Věděli jsme, že když dostaneme do ruky transparent, nebudeme moct jít z průvodu do hospody.

A z toho vznikaly humorné až legrační vzpomínky, které spojovaly obyčejné lidičky po generace. Myslím, že ještě dlouhá léta vycházel průvod štamgastu od místní restaurace z recese anebo z nostalgie - kdo ví, co se odehrávalo ve vnitřní světě těch štamgastů.
A najednou vzniklo prázdno.

Nedávno byla na zdi před místním kostelem odhalena pamětní deska věnovaná listopadu roku 1989, svobodě a demokracii. Vybavuji si, že tehdy tam, v době, kdy to v Praze vřelo, stál jen jeden jediný člověk se svíčkou
A tichým svědkem té doby zůstala jen ta zeď.

Často přemýšlím nad pocitem svobody, o které se tolik mluví. Člověk si ji často představuje jen tak, jak ji dokáže unést.
Myslím, že výkladů je mnoho, ale ta skutečná svoboda začíná uvnitř každého z nás — ve chvíli, kdy člověk zůstane věrný sám sobě.

A vím, že určitě nezačíná tím, že jeden systém vystřídá jiný. Je to zase jiné diktování, jiné smýšlení a z něj vzejde jiná generace, která bude mít svá přesvědčení, stejně jako jsme je měli my a jako je měly generace před námi.
A zase jiná generace bude soudit tu minulou.

Je to uzavřený kruh, hluboko zakořeněný. Myslím, že ten, kdo řekl, že se dějiny opakují, věděl velmi dobře, o čem mluví.
Ale devadesátky voněly zvídavostí a člověk měl chuť něco udělat, i když vlastně nevěděl, co.

Spousta lidí se jen rozhlížela, jako by vyčkávala, kdo udělá první krok.