I když je moje generace zvyklá na různá překvapení od technologií, vždycky jsme se je učili metodou pokus–omyl. Mačkat, zkoušet, přijít na to.
V poslední době ale často vidím, že tenhle způsob je už asi z doby kamenné a fungoval hlavně jen naší generaci.
A když už si člověk myslí, že ho nemá co překvapit, přijde zase něco nového. Technologie, která s vámi mluví o počasí, upozorňuje vás, co děláte špatně, a učí vás, jak s ní máte zacházet.
A co takové auto, které za vás i myslí. To už je jiný level.
Já jsem zvyklá na svoji drahou Octavii z roku 2007. A i když s ní často mluvím, jsem ráda, že neodpovídá. A co víc – ona mě ani nebuzeruje v podobě různého pípání a blikání: „Jedeš pomalu, zařaď jinou rychlost.“ Zapni si pásy. A při couvání vám ukáže, kdo je tady pán :).
A ruční brzda není ruční, ale jen takový červený knoflík, který se zapíná sám. Když stojíš v kopci, tak ji prostě nezatáhneš. A občas je člověk tak zmatený, že se zeptá dcery: „Prosím tě, jak se dává zpátečka do kopce?“ Chvilku koukáte na ni a ona kouká na vás, s otázkou v očích, jestli jsem právě neztratila sama sebe. :)
Ne!
V mém autě mám všechno na starosti já. To auto mi dává naprostou svobodu. Řadit si můžu, kdy chci a jak chci. Jet svým tempem. Používat všechny své smysly při couvání. A ruční brzda je opravdu ruční.
A jak řídím, je čistě na mojí zodpovědnosti.
Nedávno jsme jely s dcerou na předávání cen do Zlína. V pěkném luxusním voze. Už nástup byl zvláštní. Sedla jsem si vedle dcery, jako spolujezdec, připoutala se a těšila se, jak si to budu užívat.
Ale už při nástupu a připoutání bezpečnostním pásem auto stále hlásilo, abych se připoutala. Nechtělo ustoupit ze svého požadavku. Na moje ujištění, že připoutaná jsem, reagovalo jen červeným výstražným symbolem. Taková moderní verze nedůvěry.
A tak začalo zkoušení. Vypnout, zapnout, přesednout, zkontrolovat. Člověk si připadá, že skládá nějakou zkoušku, o které ani neví, že ji má.
Po chvíli jsem měla pocit, že nikam nepojedu. Že auto usoudilo, že na tuhle cestu nejsem vhodný typ cestujícího.
Rozhodl až poslední test. Vystoupila jsem, zavřela dveře a auto nic nehlásilo.
„To bude určitě znamení. Asi mu nejsem dost sympatická,“ proběhlo mi hlavou 😊
Ale byla.
Zjistily jsme, že je tam sezení pro tři a že ten můj konec pásu, který bylo třeba zapnout, je ukrytý mezi sedadly. Jakmile jsem bezpečnostní pás zapnula do správného konce, auto bylo konečně spokojené a po půl hodině jsme vyjely.
Dorazily jsme do cíle, užily si večer, předávání cen bylo nádherné, a druhý den jsme vyrazily plné dojmů k domovu.
Cestou jsme se zastavily v motorestu. Daly si kávu, občerstvily se a při odchodu zaběhly na WC.
Vstup byl chráněný skoro jako velín v Temelíně. Turniket, platba kartou. Na první pohled nádhera. Jednoduché, moderní, bez řečí.
Nejdřív po zaplacení proklouzla turniketem dcera. A pak byla řada na mě.
Netušila jsem, jaké soustředění je potřeba k tomu, aby vás turniket vyplivl na druhé straně.
Platba, turniket – a já pořád stojím na špatné straně barikády.
Tak znovu zaplatit, přitisknout se k tyči turniketu, soustředit se – a tentokrát už jsem tam, kde mám být.
Povedlo se.
A hlavou mi proběhla myšlenka – být na správném místě ve správný čas, tomu se říká umění žít. A mé ego bylo blahem bez sebe.
Když se ozvala věta:
„My jsme na pánským WC.“
A mé ego spadlo jako akcie na americké burze. :)
Komentáře (1)