Vždycky se najdou ti, kteří nás obohacují

Abych uvedla vše na pravou míru — nejsem odborník. Jsem spíš pozorovatel životního cvrkotu, který je někdy hodně hlasitý a jindy zase není skoro slyšet.
A pak přichází všudypřítomné slůvko: proč.

Před lety se mi dostala do ruky kniha, ve které první věta zněla:
V mozku je naprostá tma. Nic by se tam nedělo, kdybychom neměli sluch, zrak, čich a hmat. A my mu prostřednictvím těchto zázraků přehráváme svět a vše, co se v něm děje.

Kdo nám ale dává informaci, že sůl je slaná? Možná kdyby nás někdo učil, že je hořká, vnímali bychom ji jinak.
Zajímalo by mě, jak bychom sůl pojmenovali.
A když pozoruji lidi, jak se rozzáří, když se na ně usměji, jako by to byl ten otisk, se kterým přicházíme na svět. Otisk, který nás vítá v podobě laskavosti a úsměvu.

Před lety jsem v zaměstnání poznala dvě kolegyně. Na tom není nic zvláštního. Čeho jsem si ale nemohla nevšimnout, byla spolupráce.
Odevzdávala jsem svoji práci právě těm dvěma. Pozorovala jsem jeden velký rozdíl. Jedna mi důvěřovala. Když byl problém, vždycky jsme se dokázaly domluvit a práce plynula. Odevzdaný výsledek byl bez chyb a pracovalo se mi skvěle.

Druhá kolegyně byla na pochybách. A vždycky tu chybu našla.
Tehdy jsem se zastavila a zeptala se sama sebe: proč není výsledek té samé práce stejný?
Všimla jsem si svého očekávání. U jedné kolegyně práce plynula. U druhé jsem čekala, až zazvoní mobil a ozve se v něm vítězoslavné: „Máš tam chybu.“

Práci jsem uměla. Jen jsem dobrovolně do svého prostoru pustila pochyby, které vůbec nebyly moje.

Je zvláštní, jak u jednoho člověka můžeme růst a vedle druhého se scvrkávat. Ne proto, že by se naše schopnosti změnily, ale protože atmosféra, důvěra nebo nedůvěra začnou ovlivňovat vztah, práci i přátelství.
Jak ale poznat, komu dovolíme vstoupit do našeho vnitřního prostoru?

Myslím, že největším ukazatelem je uvědomění sama sebe. Schopnost zastavit se ve svém prostoru, ve své pravdě, a mít odvahu žít vlastní život. Nenechat si podsouvat něco, co necítíme jako své, a přitom neztratit pomyslnou nit, která nás propojuje.

Možná si ani neuvědomujeme, jak můžeme svým strachem, nedůvěrou nebo soudem ovlivnit život druhého člověka i ten svůj.
Když člověk zavře vrátka dřív, než se zeptá proč, může přijít nejen o vztah, ale i o pochopení, že za svá rozhodnutí jsme zodpovědní jen my sami.

Protože vždycky se najdou ti, kteří nás obohacují, ale i ti, vedle kterých se začneme ztrácet. A rozhodnutí je nakonec na nás — komu dáme dobrovolně svůj prostor.