Přemýšlím občas nad slovy, která nám tak krásně zní.
„Mysli pozitivně.“
„Žij přítomností.“
„Na minulosti nic nezměníš.“
Ano, pravda to je. A přesto mám někdy pocit, jako by nám někdo chtěl namluvit, že se nemáme dívat tam, kde bychom ve skutečnosti něco změnit měli.
Není to svět ani druzí lidé, kdo nám nejvíc stojí v cestě. Často jsme to my sami.
Jaký obraz nosíme uvnitř sebe, takovou realitu vnímáme. Možná si to ani neuvědomujeme.
Ne že bychom přitahovali ty nejhorší scénáře, spíš si víc všímáme věcí, které už v sobě dávno nosíme.
To, co nás na druhých nejvíc zraňuje, bývá často něco, co sami dobře známe. Každý z nás někdy cítí strach, nejistotu, vztek, žárlivost nebo bolest. Stejně jako lásku, radost a blízkost.
Když člověk dokáže být upřímný sám k sobě a přijme, že není dokonalý, začne se něco zvláštního dít. Lidé kolem se možná vůbec nezmění, ale změní se způsob, jakým je vnímáme.
Kdysi dávno jsem prožila něco, co mi tohle ukázalo velmi silně. Měla jsem špatné období. Měla jsem pocit, že se mi lidé vysmívají, že mi nerozumí. Všude jsem slyšela posměch, cítila odmítnutí a viděla ty nejhorší scénáře.
Nevěděla jsem si rady, a tak jsem sáhla po rychlém řešení — lécích se serotoninem.
A v okamžiku, kdy jsem je začala užívat, se mi změnil svět. Lidé byli najednou příjemní, klidní, usměvaví. Nic už mi neznělo jako posměch nebo odmítnutí.
Tehdy mi došlo, jak moc záleží na našem vlastním vnitřním nastavení. A také to, jak snadno někdy člověk sáhne po zkratce. Stačí na chvíli změnit chemii v mozku a svět najednou působí bezpečnější, klidnější a přívětivější.
A také to, jak snadno můžeme někomu ublížit tím, že ho soudíme jen z pohledu svého vlastního strachu nebo bolesti. Jak v druhém člověku můžeme probudit právě to, co mu neustále přisuzujeme.
Ano, negativní emoce existují. Sobectví, strach i zranění budou vždy součástí člověka.
Ale nejsou to cizí světy oddělené od nás. Jsou to lidské pocity, které známe všichni.
Všechno je do určité míry odrazem našich myšlenek, postojů a pohledu na svět.
Budeme se setkávat s nepochopením, sobectvím i bolestí. Ale myslím si, že útěk nic neřeší.
Člověk se může izolovat od všech lidí kolem sebe, ale nakonec začne ztrácet hlavně sám sebe.
Právě ve vztazích se učíme nejvíc. Tam se věci vyvíjejí, rostou, zrají — nebo někdy naopak rozpadají. Ale utéct vlastně není kam.
Jsme totiž od přírody společenské bytosti. A ty druhé, i přes všechny naše rozdíly, potřebujeme.
Komentáře (0)
Zatím žádné komentáře. Buďte první.